„Čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné.“

Nevím, kdo to řekl jako první, možná to byl Shakespeare nebo Sting. Ale je to věta, která naprosto přesně vystihuje můj tragický rys:  neschopnost změny. A asi v tom nebudu sám. Jak poznávám lidi vidím,  že s tím má potíže skoro každý. Každý chce zůstat stejný, tak dlouho jak to jen půjde, zůstat v klidu. Je vám v tom nějak líp. A když trpíte, alespoň víte, jaká bolest se dá čekat.

Kdybyste někomu uvěřili, vylezli ze svojí skořápky, udělali něco nečekaného, kdo ví, jaká další bolest by vás tam ještě čekala. Možná by to bylo ještě horší. Tak všechno necháte tak, jak to je. Vydáte se po staré známé cestě, která se vlastně nezdá tak špatná. Není to žádná tragédie. Nejste na drogách, nikoho jste nezabili, možná tak trochu sebe.

A když konečně něco změníte, není to jako zemětřesení nebo výbuch, není z vás najednou úplně jiný člověk. Nic tak velkého se nestane. Většina lidí si toho vůbec nevšimne, pokud se nepodívá pořádně zblízka, což, díky bohu, většinou nikdo neudělá. Ale vy si všimnete, uvnitř sebe cítíte obrovskou změnu, a doufáte, že to tak je, že takový už zůstanete napořád, že už se nikdy nebudete muset znovu měnit.